Mezinárodní hudební festival F. L. Věka / 2015

Zajímavosti

Socha F. L. Věka

Umělecké ztvárnění sochy F. L. Věka na dobrušským náměstí bylo svěřeno dobrušskému rodákovi, mladému akademickému sochaři Josefu Adámkovi. Jeho kumštýřský rod měl v Dobrušce hluboké kořeny. Již Josefův dědeček Alois byl místním řezbářem a tatínek Jindřich dosáhl v tomto oboru vysokého mistrovství. Zejména betlémy Jindřicha Adámka patří v tomto žánru k tomu nejlepšímu, co můžeme vidět. Detailní propracovanost figur ve spojení s promyšleně vyváženou kompozicí řadí Jindřicha Adámka i dnes k vrcholným osobnostem české betlemářské tvorby.

Josef žil uprostřed umění již od dětství, talent zdědil po předcích, a tak bylo jenom logické, že z něho také vyrostl umělec, v jeho případě sochař. K realizaci F. L. Věka přistoupil velmi zodpovědně. Vytvořil nejprve několik studií a model, až byl vybrán ten pravý, ten, jehož kamenná varianta stane na dobrušském náměstí. Protože šlo o románového hrdinu, nebyl vázán žádnou skutečnou historicky existující předlohou. Postava měla představovat stojícího mladého muže, v jehož ruce spatříme nezbytný atribut Hekův i Věkův – knihu. Zajímavá je hlava sochy, která má tak jemné rysy, jako by ani nešlo o muže. Není divu, jako model k hlavě Věkově posloužila hlava populární písňové textařky Hany Čihákové.

Když byla postava (či jak sochaři říkají – panák) v hrubých rysech hotova v ateliéru, nákladní auto ji převezlo na dobrušské náměstí, kde byla osazena na místo a dodělána. Mistr Adámek k tomu měl pomocníky, ale poslední úpravy byly vždy dílem jeho rukou. Ostatně, všechny dokončovací práce jsou zachyceny na filmových pásech tehdejších dobrušských amatérských filmařů.

Těsně před osazením podstavce sochy se objevila nenadálá překážka. Pod místem, kde měla stát, se zjistily pozůstatky starých pivovarských sklepů, takže by soše hrozilo propadnutí do země. Bylo nutno jednat rychle. Nejjednodušším řešením bylo podzemní dutinu zasypat a vytvořit tak pevné podloží pro kamenné dílo. Rozhodnuto – uděláno. Všechno spravilo několik nákladních aut stavebního odpadu, takže všechny další na případnou soustavu podzemních prostor pod náměstím se staly od této doby bezpředmětnými.

A pak konečně nastal ten slavný den, 30. září 1962, kdy bylo Adámkovo dílo slavnostně odhaleno. Jak je v takových případech obvyklé, řečnilo se, hrála muzika, pod dirigentskou taktovkou MUDr. Hirsche-Choltického zazpívaly Vlasty (tehdy ještě s Dobrošem) a vůbec bylo náramně veselo a hezky. Je o tom i film a mnoho fotografií. Dobrušské náměstí bylo obohaceno o nové sochařské dílo. A protože nešlo o konjunkturální politickou záležitost, věřme, že F. L. Věk bude tento prostor zdobit natrvalo. Od těch časů sleduje socha F. L. Věka pozorně dobrušské dějiny, které se odehrávají hlavně před ní, na hlavním náměstí. Přešel okolo ní bezpočet prvomájových průvodů, ale třeba i nelíčeně rozjásaný průvod studentů dobrušských škol na Majálesu 15. května 1966.

Slavná doba pro sochu nastala v listopadu a prosinci roku 1989. Tehdy se u ní ve dnech 24. a 25. listopadu zapalovaly svíčky na znamení protestu proti policajty zmlácené studentské demonstraci v Praze, 27. listopadu se zde konala třítisícová demonstrace na podporu požadavků Občanského fóra a po ní ještě další dvě 28. listopadu a 23. prosince. 25. prosince se pod vedením královéhradeckého biskupa Otčenáška konala u sochy F. L. Věka modlitba za československé vlastence.

Významné hudební osobnosti regionu

Dobruška

Augustin Šenkýř (1736 – 1796) byl hudební skladatel, varhaník, gambista a houslista, který se narodil v Dobrušce. Působil mimo jiné jako ředitel kůru v Emauzském klášteře v Praze.

František Vladislav Hek (1769 – 1847) byl dobrušský kupec, vlastenec, národní buditel a spisovatel. Kromě toho, že se jeho životopis stal předlohou slavného a zfilmovaného románu F. L. Věk Aloise Jiráska, byl také skladatelem. Dochovaly se jeho Pastorely nebo Missa Pastoralis.

Josef Jiří Novotný (1851 – 1907) se v Dobrušce stal sbormistrem pěveckých jednot Dobroš a Vlasta. Založil a dirigoval Filharmonické sdružení pro Dobrušku a okolí. Jako učitel vychoval řadu hudebníků a zasloužil se tak o kontinuitu regionální hudební tradice. Na sklonku života těžce onemocněl a téměř oslepl, přesto však dále aktivně řídil hudební život ve městě.

Radim Drejsl (1923 – 1953) byl vynikající hudební skladatel, dirigent a klavírista. Roku 1949 se ještě jako posluchač AMU stal uměleckým vedoucím Armádního uměleckého souboru. V nedožitých 30 letech umírá za velmi podivných a dodnes nevyjasněných okolností.

Opočno

Josef Vorel (1801 – 1874) se narodil v Opočně. Po absolvování gymnázia v Rychnově nad Kněžnou studoval filosofii a teologii v Praze. Byl knězem i skladatelem, ve své době spolupracoval s Karlem Jaromírem Erbenem, Josefem Jungmannem či Vojtěchem Nejedlým.

František Zdeněk Skuherský (1830 – 1892), hudební skladatel, pedagog a teoretik, syn Františka Aloise Skuherského, zakladatele opočenské nemocnice a lékaře knížete Colloredo-Mansfelda. Od roku 1866 byl ředitelem pražské varhanické školy.

Nové Město nad Metují

Jan Nepomuk Kafka (1819 – 1886)

Kostel sv. Ducha
Renesanční kostelík, jehož současná podoba byla daná rekonstrukcí v druhé polovině 16. století.

více         »» ««         méně

Kostel sv. Ducha

Kostel sv. Václava
Barokní přestavba architekta Mikuláše Rossiho z počátku 18. století.

více         »» ««         méně

Kostel sv. Václava

Synagoga čp. 646
Novogotická stavba z r. 1867, postavená na místě dřívější synagogy, zničené požárem.

více         »» ««         méně

Synagoga čp. 646

Společenské centrum – Kino 70
Moderní stavba z roku 1969. V roce 2010 prošla náročnou přestavbou.

více         »» ««         méně

Společenské centrum – Kino 70

POHODA venkova
Místní akční skupina

více         »» ««         méně

POHODA venkova

Hned vedle náměstí F. L. Věka je náměstí Šubertovo, zvané také Malé náměstí. V dobách dávno minulých se mu říkalo Židovské město. Dobruška byla totiž jedním ze šesti míst v Podorlicku, kde se usadili židé. První židovští obyvatelé přišli do města již ve druhé polovině 16. století a písemné prameny dokládají, že zde žili i ve století 17.

Židé bydleli zpočátku v nájmech rozptýleně po celém městě. Až na základě císařského nařízení jim byly v roce 1721 dány do dědičného pronájmu domy na dnešním Šubertově náměstí, kde stála i synagóga. Od ostatní zástavby je odděloval jen jakýsi prkenný plot, který však definitivně zanikl zřejmě ještě v 18. století.

Požárům v roce 1806 a 1866 padla za oběť i židovská čtvrť včetně synagógy, která byla do dnešní novogotické podoby přestavěna v roce 1867. Zajímavá je imitace hradního cimbuří. V objektu bývalé synagogy se zachovaly v poměrně velkém rozsahu barokní architektonické prvky z 1. poloviny 18. století. Jsou jimi zejména klenební pásy, pilastry, což je ozdobný plošný prvek ve fasádě napodobující sloup. V padesátých letech 20. století koupila budovu synagógy Českobratrská církev evangelická a otevřela v ní svou modlitebnu, která sloužila svému účelu až do r. 2007, kdy budovu zakoupilo Město Dobruška.

Dům čp. 45 vedle synagógy sloužil jako obydlí rabína. Rabínský dům čp. 45 z 18. století má v přízemí dochované klenutí. Počátkem minulého století jej koupil Václav Malý, který zde provozoval poštu. Právě odtud vyšla 5. října 1918 mylná informace, na jejímž základě slavila toho dne Dobruška jako první město v Čechách zánik rakousko-uherské monarchie. Od roku 1984 je v domě umístěno muzeum, v němž je zpřístupněna stálá expozice Židé v dějinách Dobrušky, jejíž součástí je i rituální očistná lázeň – mikve.

Židovští obyvatelé žili v Dobrušce až do osudného 18. prosince 1942, kdy byli na základě tzv. norimberských rasových zákonů násilně odvlečeni do internačního tábora v Terezíně a odtud pak do vyhlazovacích nacistických koncentračních táborů. Z pětačtyřiceti jich přežilo jen pět a do Dobrušky se vrátil jediný. Židovská obec v Dobrušce, stejně jako v mnoha jiných místech, zanikla.

V roce 2010 byla uskutečněna rozsáhlá obnova synagogy. Oprava byla provedena v takovém rozsahu, aby bylo možné objekt v základních možnostech a patřičné kvalitě využívat pro kulturní aktivity dobrušského muzea. V dalších fázích je cílem propojit synagogu s budovou Městského muzea prostřednictvím spojovací uličky, která má téměř středověký ráz. Oba objekty tak budou tvořit jeden kulturně-historický celek. Obnovou byla fasádě a oknům s vitrážemi navrácena podoba, kterou měla synagoga kolem roku 1900. Opravou došlo nejen ke zlepšení technické části objektu, ale i ke zkulturnění prostředí Šubertova náměstí. Věříme, že obyvatelé města vnímají obnovu pozitivně s vědomím, že obec získala po technické stránce obnovený ojedinělý historický objekt, který svým výrazem ctí charakter původní židovské synagogy, zároveň obohacuje město o reprezentativní architektonický prvek a nabízí obyvatelům města a okolí nevšední interiér pro bohaté kulturní využití.

««      Skrýt