Mezinárodní hudební festival F. L. Věka / 2014

Aktuality Ročník 2014

25. 10. 2014 / Mezinárodní hudební festival F. L. Věka

Rozhovor se skladatelem a muzikologem Alešem Březinou


převzato z Opera PLUS

Na Mezinárodním hudebním festivalu F. L. Věka zazní poslední říjnovou neděli na zámku v Novém Městě nad Metují světová premiéra vašeho klavírního tria Kawasakiho růže. Uvítal jste objednávku uměleckého ředitele festivalu Pavla Svobody?

Ano, objednávka Pavla Svobody byla velmi velkorysá, přál si, abych napsal pro Mezinárodní hudební festival F. L. Věka jakékoliv komorní dílo. Uvítal jsem to jako skvělou příležitost rozšířit konečně dosud jednovětou Kawasakiho růži na třívětou koncertní skladbu.

Můžete odtajnit obsah skladby?

Samozřejmě, na tom není nic tajného. Trio Kawasakiho růže je suitou z mých skladeb ke třem filmům „mého“ režiséra Jana Hřebejka, se kterým spolupracuji od roku 1988. Kromě Kawasakiho růže z roku 2009, za kterou jsem byl nominován na cenu Evropské filmové akademie, a nyní tvoří třetí větu mého klavírního tria, obsahuje hudbu z filmů Kráska v nesnázích (2006, první věta) a Líbánky (2013, druhá věta, nominace na cenu Český lev za nejlepší hudbu). Titulní větu si u mne objednalo Guarneri Trio Praha v roce 2010 a provedlo ji o rok později na koncertech k dvacátému pátému výročí své existence v Basileji a v Praze. Jejich podmínkou tehdy bylo, že se má jednat o krátkou skladbu o rozsahu do pěti minut. Už tehdy jsem ale věděl, že skladbu později rozšířím na standardní koncertní délku.

Premiérové uvedení bylo svěřeno Dvořákovu triu, tedy Janu Fišerovi, Tomáši Jamíkovi a Ivo Kahánkovi. Co byste popřál prvním interpretům a prvním posluchačům?

Interpretům přeji, aby se jim dobře hrálo a posluchačům, aby se dobře poslouchalo. Sobě pak přeju, aby dílo mezi Schubertem a Martinů obstálo.

Složil jste hudbu k více než dvaceti filmům, pod největším počtem z nich je jako režisér podepsán Jan Hřebejk. Co je pro vás při spolupráci s ním nejdůležitější – dá se říci, že jste si takzvaně „padli do noty“?

S Honzou Hřebejkem jsme kamarádi, seznámili jsme se v roce 1985, když jsem přišel do Prahy. Spolupracujeme od osmdesátého osmého roku. V zásadě, kdykoli potřebuje nějakou komponovanou filmovou hudbu (tedy ne písničkovou), ať už komorní nebo orchestrální, obrátí se na mě. Jsem za to hodně rád, protože se spolu vyvíjíme již dvacet šest let a to vzájemné souznění nám ušetří spoustu vysvětlování.

Udělali jsme toho dohromady tolik, že už víme, co od sebe můžeme očekávat. Já vím, co ode mě očekává, takže v naprosté většině případů vlastně přinesu hudbu, pak máme několik málo pozměňovacích schůzek a už se rovnou točí. V případě Líbánek dokonce Honza Hřebejk přijel do studia až ve chvíli, když už byla hudba natočená.

Napsal jste také melodram A-ha pro ikonu umělecké scény Soňu Červenou.

Melodram A-ha si u mě Soňa Červená přímo objednala na text jednoho z autorů okruhu Červené sedmy, kterou zakládal její otec. Prováděla ho potom v původní verzi pro klavír, basklarinet a recitace. Pak jsem pro ni na její žádost melodram upravil pro Severočeskou filharmonii Teplice. Kontrast velkého orchestru a čtyřminutové skladbičky možná přispěl k ohromnému úspěchu premiéry. Nakonec jsem pro ni udělal na její přání i úpravu pro tangový argentinský kvintet Bona Fide, s nímž ho hraje nejčastěji.

Tato dáma také přijala role i ve vašich operách Zítra se bude… a Toufar. Je to pro vás pocta?

Opera Zítra se bude… vznikla vlastně na objednávku Jiřího Nekvasila, tehdejšího šéfa opery Národního divadla, který chtěl objednat nové pro Soňu Červenou. Ta mu navrhla, abych pro ni a Národní divadlo napsal operu já.

Téma Milady Horákové jsme vybírali společně s ní a s Nekvasilem. Nakonec měla opera osmdesát šest repríz, Jan Hřebejk natočil její filmovou verzi a vlastně ještě nebyla derniéra. Stahovala se z repertoáru jen proto, že loni v září měla premiéru moje druhá komorní opera Toufar a Národní divadlo nechtělo, aby se dvě obsahově a tematicky příbuzné opery hrály současně. Pořád je tedy ve hře obnovené nastudování Zítra se bude… s tím, že by se stejně jako Toufar přesunula na Novou scénu Národního divadla.

Spolupracujete se Soňou Červenou i na dalších projektech?

Paní Červená nazpívala několik písní, které jsem nahrával do filmů Honzy Hřebejka, a také jsme spolu hráli ve filmu Pupendo, kde jsme vytvořili dvojici. Kromě toho jsem pro ni složil Tango for Soňa, které si sama otextovala a zpívá ho s kvintetem Bona Fide.

Vedle svých dvou oper jsem s ní ale především spolupracoval na dvou projektech Roberta Wilsona pro Národní divadlo Praha. Prvním byla v roce 2010 Věc Makropulos. Ta se hrála v Praze i v zahraničí celkem čtyři roky, derniéra byla letos na jaře, kdy jsme uvedli nový projekt s Robertem Wilsonem a Soňou Červenou. Ten se jmenuje 1914 a my jsme pro něj spolu se Soňou dokonce vymysleli i námět.

Máme tedy za sebou čtyři velké a několik menších spoluprací. Žádnou další už neplánujeme, protože paní Červené je osmdesát devět. Pokud by se 1914 hrál čtyři roky jako Věc Makropulos a Toufar pět let, jako Zítra se bude…, dohrávala by tyto naše poslední společné projekty v třiadevadesáti, respektive ve čtyřiadevadesáti.

Můžete prozradit, na čem v současné době pracujete?

Momentálně dopisuji pro Jana Hřebejka hudbu k třídílnému televiznímu krimi filmu, který se jmenuje Případ pro exorcistu a uvede ho Česká televize na jaře 2015. Jedná se o žánrový film, takže pro něj skládám přes sto minut vesměs dramatické hudby. V životě jsem nepsal tolik hudby pro jeden film.

Pro Canadian Stage Company v Torontu připravuji původní hudební divadelní projekt, který se jmenuje Live? or Theatre? a je o životě a tvorbě německé židovské malířky Charlotte Salomon.Pro divadlo v Českých Budějovicích připravuji s Martinem Vačkářem jeho krásnou hru Archa Naděje, což by mělo být i hudební divadlo.

Těším se ještě na několik dalších zajímavých, ale zatím nepotvrzených projektů, o kterých raději nebudu mluvit veřejně, abych je nezakřikl. I takto mám co dělat do konce roku 2016. Je to úžasný pocit a spolu s mým ročním synem další dobrý důvod pečovat o své zdraví.

Děkuji za rozhovor.

více si můžete přečíst na Opera PLUS

         «« Zpět

Kostel sv. Ducha
Renesanční kostelík, jehož současná podoba byla daná rekonstrukcí v druhé polovině 16. století.

více         »» ««         méně

Kostel sv. Ducha

Kostel sv. Václava
Barokní přestavba architekta Mikuláše Rossiho z počátku 18. století.

více         »» ««         méně

Kostel sv. Václava

Synagoga čp. 646
Novogotická stavba z r. 1867, postavená na místě dřívější synagogy, zničené požárem.

více         »» ««         méně

Synagoga čp. 646

Společenské centrum – Kino 70
Moderní stavba z roku 1969. V roce 2010 prošla náročnou přestavbou.

více         »» ««         méně

Společenské centrum – Kino 70

POHODA venkova
Místní akční skupina

více         »» ««         méně

POHODA venkova