Aktuality Ročník 2011
Ing. Jarmila Zbořilová
Rozhovor s ředitelkou Komorní filharmonie Pardubice
Komorní filharmonie Pardubice již s hornistou Radkem Baborákem
spolupracovala. Ale už ji někdy dirigoval?
Ne, to ještě ne. Informace, které o této jeho umělecké aktivitě máme,
jsou víc než příslibné. Je-li tak dobrý dirigent, jako je hornista… hm,
to by opravdu bylo něco! Takže já jsem ve fázi očekávání a těšení se
zároveň.
Je u vás obvyklé, že sólista je současně dirigentem
koncertu?
Úplně obvyklé ne, ale když k tomu dojde, tak je to podle odezvy
posluchačů pro ně vždycky velmi zajímavé a atraktivní.
Z poslední doby si vzpomínám na kombinaci dirigent – sólista klavírista
nebo cembalista či flétnista. Opravdovou perličkou bylo, když se dirigent
František Preisler (bohužel už se na nás dívá z jiného světa, což je
mi moc líto) při koncertu operních árií náhle otočil k publiku a
vystřihl se sólistkou Státní opery Praha milostný duet. Málokdo o něm
věděl, že před dirigováním studoval zpěv – mimo jiné. Nějak mi
přijde, že stále častěji se instrumentální hráči vrhají posléze
ještě na studium dirigování. Říkávají, že prý to není
taková dřina.
Váš orchestr uzavře první ročník nového festivalu F. L. Věka.
Jak se na takové vystoupení orchestr připravuje?
Myslím, že stejně intenzivně a zodpovědně jako na kterýkoli jiný
koncert. I v tom je naše profesionalita. Protože je prosinec, což to jsou
pro orchestry tradičně nefalšované „žně“, tak na zkoušky na
dobrušský koncert tentokrát padne i víkend. Umím si představit, že
dámám to na klidu před blížícími se Vánocemi nepřidá. Pánové jsou
možná ve skutečnosti radši, že nebudou doma přítomni předvánočnímu
úklidu. U samotného festivalového vystoupení v Dobrušce se myslím
u muzikantů dostaví velmi příjemný pocit, že se někde zase podařila
dobrá věc a že u toho můžeme být. Já to takhle určitě vnímám. Nový
festival klasické hudby v dnešní době – to je skoro malý zázrak, ne?
Ale taky docela dost starostí, že!?
KFP se v Dobrušce představí poprvé. Jak často a případně kde
koncertujete v této části republiky?
Určitě jsme v této oblasti bývali častěji, než došlo k rozdělení
Východočeského regionu na Hradecký a Pardubický kraj. Tímto došlo
k jakémusi přirozenému vymezení teritoria mezi Filharmonii Hradec Králové
a Komorní filharmonii Pardubice. Takže tu hráváme vlastně málo. Nové
Město nad Metují bylo v minulé sezoně. Měli bychom s tím něco udělat.
Rychnov na Kněžnou je mé milované město, protože jsem se tam narodila,
takže bychom mohli začít třeba tam.
Jste také pořadatelem festivalu Pardubické hudební jaro. Můžete
přiblížit, jaká je jeho dramaturgie, jaký je jeho rozpočet a případně
jaké plány s ním máte v budoucnu?
V roce 2012 se bude konat už 34. ročník tohoto festivalu a současně
třetí, jehož pořadatelem je Komorní filharmonie Pardubice. Základním
cílem je rozšíření dramaturgické nabídky pro pardubické zájemce
o klasickou hudbu. Program je tvořen povětšinou pěti koncerty, z nichž
některé jsou s účastí Komorní filharmonie, která se představuje
v netradičních projektech – např. v roce 2012 to bude koncert
společně se skupinou Plastic People. Většinou jde ale o smluvní koncerty
špičkových orchestrů s posluchačsky vysoce atraktivním programem.
Náklady festivalu jsou kolem 900 tisíc Kč, přímá dotace města Pardubice
pokrývá zhruba jejich polovinu, tu druhou kryjeme sponzorskými příspěvky,
tržbami, ale i z prostředků na vlastní provoz orchestru. Můžu určitě
prozradit, že v současné době jednáme s městem Pardubice o budoucnosti
festivalu a možné variantní změně jeho dramaturgie i pořadatele. Víc ale
nechci v tuto chvíli naznačovat, jen tolik, že mám z jednání příjemný
pocit, že jejich smyslem je komplexnost nabídky v oblasti klasické hudby
v Pardubicích a zájem posluchačů.
V říjnu jste vydali nové CD. Jaká je dramaturgie a kde je
k dostání?
Ano, v nejparnějších letních dnech jsme si udělali Vánoce. Natočili jsme
CD s vánoční tématikou jehož ústřední skladbou je určitě u nás
skladba „nejvánočnější“ – Česká mše vánoční „Hej mistře“
Jakuba Jana Ryby. V množství nahrávek této skladby je ta naše výjimečná
snahou o maximální autenticitu dobového pojetí a zajímavá je i účast
chlapeckého sboru. Zvolili jsme spolupráci se sborem té nejvyšší
kvality – Českým chlapeckým sborem Boni Pueri. Máme vynikající kvarteto
sólistů
(A. Hlavenková, S. Čmugrová, J. Ondrejka, R. Janál) a dirigenta se skvělým
renomé odborníka na starou hudbu – Marka Štryncla. Režisérem nahrávky
je Jaroslav Krček. Cédéčko pro nás vydala ArcoDiva Praha, díky níž už
se dostalo i daleko za hranice naší země a například z Velké Británie
na sebe nedala dlouho čekat recenze víc než příznivá. Tuto nahrávku si
vybral na letošní Štědrý večer pro tradiční prezentaci Rybovy mše
i Český rozhlas III – Vltava. Pozvala bych posluchače na
„živé“provedení skladeb z cédéčka na našich letošních vánočních
koncertech – ale máme už bohužel vyprodáno. Takže zbývá si zmiňované
cédéčko koupit – buď na koncertech orchestru v Pardubicích,
v pardubickém MusicShopu nebo v síti velkých obchodů s hudebními
nosiči. Prodává se víc než dobře-máme z toho velkou radost.
Kolik zaměstnanců má taková filharmonie?
Jako komorní orchestr máme ve stálém úvazku 36 hráčů, 2 pracovníky
techniky, 5 pracovníků managementu a administrativy, externího dramaturga a
šéfdirigenta. Ovšem ročně se u nás vystřídají třeba až čtyři
stovky externích hráčů.
Když jdete na koncert Vašeho orchestru, čeho si všímáte a na co
se soustředíte?
Jéje, toho je strašně moc. Mám jednoznačně profesní deformaci, ale
s tím se asi nic nenadělá. Dívám se, jestli jsou hráči náležitě
vhodně oblečeni, jestli mají pánové naleštěné boty a vyžehlené krovky
u fraku, jestli se někdo nezapomněl ani
o vteřinu déle někde v šatně, jestli se hráči při hraní na pódiu
tváří tak, aby bylo vidět, že se na koncert těší, jestli si mezi sebou
něco zbytečně nešpitají. Připadá Vám, že nějak nezbývá čas na
muziku?. Ono je tohle všechno vlastně dílem okamžiku, rozhodně kratšího,
než Vám to řeknu. No a pak už je vlastní umělecký výkon. Pozoruji a
poslouchám jednotlivé hráče, sleduji spolupráci orchestru s dirigenty a
sólisty. Jako ekonom vidím bohužel zároveň před sebou, kolik stálo
půjčovné notového materiálu, kolik budou stát autorská práva, počítám
hráčské výpomoci. Všímám si reakcí posluchačů v sále… Docela dost
práce, že? Jako kdyby při tom všem nezbýval čas na to
nejdůležitější – na hudební prožitek. Není to naštěstí úplně
tak. Někdy na tohle všechno zapomenu, vnímám jen hudbu a cítím, že se
děje něco mimořádného a neopakovatelného, mám husí kůži po těle,
běží mi příjemné mrazení po zádech, jsem pyšná na své kolegy
v orchestru, vděčností a obdivem bych se poklonila před dirigentem nebo
sólistou a jsem nesmírně šťastná, že mám tohle krásné zaměstnání.
Říkám si, že to fakt není to špatné – tolik nádhery a ještě mi
běží plat!
Co byste chtěla jako ředitelka v KFP změnit nebo
zlepšit?
Snad nemám příliš růžové brýle, ale zdá se mi, že se za posledních
několik let změnila situace v orchestru k lepšímu. Přijde mi, že je tam
daleko kolegiálnější, přátelštější a přitom tvůrčí atmosféra.
Snad i mezi vedením a hráči. Aspoň já se o to snažím. Došlo k docela
razantní přirozené generační obměně a líbí se mi to propojení
zkušených hráčů s mladými. I tady je ale pořád co zlepšovat. Myslím,
že pořád ještě ne úplně všichni si uvědomují, jak strašně silně
ovlivnily společenské změny, silná obecná orientace spíš na hmotné než
duchovní hodnoty podmínky pro existenci kulturních institucí, orchestry
nevyjímaje. Noty zůstávají stejné, ale kolem je všechno jinak. Mám docela
alergii na vyjádření: „Tohle dříve nebývalo!“. Ano, spousta věcí
dříve nebývala a teď je a spousta jiných bývala a už naštěstí není.
Je potřeba vzít si z tradice to dobré, na to navázat, dívat se kolem sebe
a dopředu a být adaptabilní. Složitě řečeno, ale od toho se odvíjí
spousta každodenních praktických záležitostí, které ten orchestr a celé
dění v něm někam posouvají: PR, propagace, dramaturgie, přístupné formy
výchovy mladé a nejmladší generace atd. atd. Už dávno neplatí, že dobré
umění se prodává samo. Je to komplex problémů, velmi úzce spolu
souvisejících a bylo by to na dlouhé povídání. Rozhodně nám všem při
jejich řešení pomůže – mnohdy navzdory vnějším podmínkám –
optimismus a především humor, který jsme se ještě nenaučili
v souvislosti s klasickou hudbou moc používat. Jakoby v této oblasti plné
serióznosti byl téměř zakázán. Čekal jste, že třeba řeknu, že chci
zvednout platy? Ano, to chci taky.
Jaké projekty Vás teď čekají?
Už jsem mluvila o celkovém prosincovém shonu. Hned po Novém roce nastane
vlastně tradiční série Tříkrálových koncertů. Budou tři – v Praze,
Hradci Králové a Pardubicích – tentokrát to vyšlo tak, že každý
s úplně jiným programem a docela brzy po sobě, takže dost zkouškový
kvapík. Pak se mi mezi standardními abonentními koncerty pro dospělé i pro
děti teď např. vybavuje benefiční koncert ve Stavovském divadle, už
zmiňovaná spolupráce s Plastic People v rámci Pardubického hudebního
jara a vlastně celý tento festival, křest nového CD, které jsme natočili
s Gabrielou Demeterovou, koncert na Pražském jaru v květnu… Vidím to
živě, jak už při něm bude venku krásně. Už aby to bylo. Teď si ale
všichni přejme krásný,
co nejklidnější předvánoční a vánoční čas a stejně tak příjemný
i ten, který přijde po něm.
Kostel sv. Ducha
Renesanční kostelík, jehož současná podoba
byla daná rekonstrukcí v druhé polovině 16. století.
Kostel sv. Ducha
Kostel sv. Václava
Barokní přestavba
architekta Mikuláše
Rossiho z počátku
18. století.
Kostel sv. Václava
Synagoga čp. 646
Novogotická stavba
z r. 1867, postavená
na místě dřívější
synagogy, zničené
požárem.
Synagoga čp. 646