Ing. Jarmila Zbořilová

Rozhovor s ředitelkou Komorní filharmonie Pardubice

Komorní filharmonie Pardubice již s hornistou Radkem Baborákem spolupracovala. Ale už ji někdy dirigoval?
Ne, to ještě ne. Informace, které o této jeho umělecké aktivitě máme, jsou víc než příslibné. Je-li tak dobrý dirigent, jako je hornista… hm, to by opravdu bylo něco! Takže já jsem ve fázi očekávání a těšení se zároveň.

Je u vás obvyklé, že sólista je současně dirigentem koncertu?
Úplně obvyklé ne, ale když k tomu dojde, tak je to podle odezvy posluchačů pro ně vždycky velmi zajímavé a atraktivní.
Z poslední doby si vzpomínám na kombinaci dirigent - sólista klavírista nebo cembalista či flétnista. Opravdovou perličkou bylo, když se dirigent František Preisler (bohužel už se na nás dívá z jiného světa, což je mi moc líto) při koncertu operních árií náhle otočil k publiku a vystřihl se sólistkou Státní opery Praha milostný duet. Málokdo o něm věděl, že před dirigováním studoval zpěv – mimo jiné. Nějak mi přijde, že stále častěji se instrumentální hráči vrhají posléze ještě na studium dirigování. Říkávají, že prý to není taková dřina.

Váš orchestr uzavře první ročník nového festivalu F. L. Věka. Jak se na takové vystoupení orchestr připravuje?
Myslím, že stejně intenzivně a zodpovědně jako na kterýkoli jiný koncert. I v tom je naše profesionalita. Protože je prosinec, což to jsou pro orchestry tradičně nefalšované „žně“, tak na zkoušky na dobrušský koncert tentokrát padne i víkend. Umím si představit, že dámám to na klidu před blížícími se Vánocemi nepřidá. Pánové jsou možná ve skutečnosti radši, že nebudou doma přítomni předvánočnímu úklidu. U samotného festivalového vystoupení v Dobrušce se myslím u muzikantů dostaví velmi příjemný pocit, že se někde zase podařila dobrá věc a že u toho můžeme být. Já to takhle určitě vnímám. Nový festival klasické hudby v dnešní době – to je skoro malý zázrak, ne? Ale taky docela dost starostí, že!?

KFP se v Dobrušce představí poprvé. Jak často a případně kde koncertujete v této části republiky?
Určitě jsme v této oblasti bývali častěji, než došlo k rozdělení Východočeského regionu na Hradecký a Pardubický kraj. Tímto došlo k jakémusi přirozenému vymezení teritoria mezi Filharmonii Hradec Králové a Komorní filharmonii Pardubice. Takže tu hráváme vlastně málo. Nové Město nad Metují bylo v minulé sezoně. Měli bychom s tím něco udělat. Rychnov na Kněžnou je mé milované město, protože jsem se tam narodila, takže bychom mohli začít třeba tam.

Jste také pořadatelem festivalu Pardubické hudební jaro. Můžete přiblížit, jaká je jeho dramaturgie, jaký je jeho rozpočet a případně jaké plány s ním máte v budoucnu?
V roce 2012 se bude konat už 34. ročník tohoto festivalu a současně třetí, jehož pořadatelem je Komorní filharmonie Pardubice. Základním cílem je rozšíření dramaturgické nabídky pro pardubické zájemce o klasickou hudbu. Program je tvořen povětšinou pěti koncerty, z nichž některé jsou s účastí Komorní filharmonie, která se představuje v netradičních projektech – např. v roce 2012 to bude koncert společně se skupinou Plastic People. Většinou jde ale o smluvní koncerty špičkových orchestrů s posluchačsky vysoce atraktivním programem. Náklady festivalu jsou kolem 900 tisíc Kč, přímá dotace města Pardubice pokrývá zhruba jejich polovinu, tu druhou kryjeme sponzorskými příspěvky, tržbami, ale i z prostředků na vlastní provoz orchestru. Můžu určitě prozradit, že v současné době jednáme s městem Pardubice o budoucnosti festivalu a možné variantní změně jeho dramaturgie i pořadatele. Víc ale nechci v tuto chvíli naznačovat, jen tolik, že mám z jednání příjemný pocit, že jejich smyslem je komplexnost nabídky v oblasti klasické hudby v Pardubicích a zájem posluchačů.

V říjnu jste vydali nové CD. Jaká je dramaturgie a kde je k dostání?
Ano, v nejparnějších letních dnech jsme si udělali Vánoce. Natočili jsme CD s vánoční tématikou jehož ústřední skladbou je určitě u nás skladba „nejvánočnější“ – Česká mše vánoční „Hej mistře“ Jakuba Jana Ryby. V množství nahrávek této skladby je ta naše výjimečná snahou o maximální autenticitu dobového pojetí a zajímavá je i účast chlapeckého sboru. Zvolili jsme spolupráci se sborem té nejvyšší kvality - Českým chlapeckým sborem Boni Pueri. Máme vynikající kvarteto sólistů
(A. Hlavenková, S. Čmugrová, J. Ondrejka, R. Janál) a dirigenta se skvělým renomé odborníka na starou hudbu – Marka Štryncla. Režisérem nahrávky je Jaroslav Krček. Cédéčko pro nás vydala ArcoDiva Praha, díky níž už se dostalo i daleko za hranice naší země a například z Velké Británie na sebe nedala dlouho čekat recenze víc než příznivá. Tuto nahrávku si vybral na letošní Štědrý večer pro tradiční prezentaci Rybovy mše i Český rozhlas III – Vltava. Pozvala bych posluchače na „živé“provedení skladeb z cédéčka na našich letošních vánočních koncertech – ale máme už bohužel vyprodáno. Takže zbývá si zmiňované cédéčko koupit – buď na koncertech orchestru v Pardubicích, v pardubickém MusicShopu nebo v síti velkých obchodů s hudebními nosiči. Prodává se víc než dobře-máme z toho velkou radost.

Kolik zaměstnanců má taková filharmonie?
Jako komorní orchestr máme ve stálém úvazku 36 hráčů, 2 pracovníky techniky, 5 pracovníků managementu a administrativy, externího dramaturga a šéfdirigenta. Ovšem ročně se u nás vystřídají třeba až čtyři stovky externích hráčů.

Když jdete na koncert Vašeho orchestru, čeho si všímáte a na co se soustředíte?
Jéje, toho je strašně moc. Mám jednoznačně profesní deformaci, ale s tím se asi nic nenadělá. Dívám se, jestli jsou hráči náležitě vhodně oblečeni, jestli mají pánové naleštěné boty a vyžehlené krovky u fraku, jestli se někdo nezapomněl ani
o vteřinu déle někde v šatně, jestli se hráči při hraní na pódiu tváří tak, aby bylo vidět, že se na koncert těší, jestli si mezi sebou něco zbytečně nešpitají. Připadá Vám, že nějak nezbývá čas na muziku?. Ono je tohle všechno vlastně dílem okamžiku, rozhodně kratšího, než Vám to řeknu. No a pak už je vlastní umělecký výkon. Pozoruji a poslouchám jednotlivé hráče, sleduji spolupráci orchestru s dirigenty a sólisty. Jako ekonom vidím bohužel zároveň před sebou, kolik stálo půjčovné notového materiálu, kolik budou stát autorská práva, počítám hráčské výpomoci. Všímám si reakcí posluchačů v sále… Docela dost práce, že? Jako kdyby při tom všem nezbýval čas na to nejdůležitější – na hudební prožitek. Není to naštěstí úplně tak. Někdy na tohle všechno zapomenu, vnímám jen hudbu a cítím, že se děje něco mimořádného a neopakovatelného, mám husí kůži po těle, běží mi příjemné mrazení po zádech, jsem pyšná na své kolegy v orchestru, vděčností a obdivem bych se poklonila před dirigentem nebo sólistou a jsem nesmírně šťastná, že mám tohle krásné zaměstnání. Říkám si, že to fakt není to špatné – tolik nádhery a ještě mi běží plat!

Co byste chtěla jako ředitelka v KFP změnit nebo zlepšit?
Snad nemám příliš růžové brýle, ale zdá se mi, že se za posledních několik let změnila situace v orchestru k lepšímu. Přijde mi, že je tam daleko kolegiálnější, přátelštější a přitom tvůrčí atmosféra. Snad i mezi vedením a hráči. Aspoň já se o to snažím. Došlo k docela razantní přirozené generační obměně a líbí se mi to propojení zkušených hráčů s mladými. I tady je ale pořád co zlepšovat. Myslím, že pořád ještě ne úplně všichni si uvědomují, jak strašně silně ovlivnily společenské změny, silná obecná orientace spíš na hmotné než duchovní hodnoty podmínky pro existenci kulturních institucí, orchestry nevyjímaje. Noty zůstávají stejné, ale kolem je všechno jinak. Mám docela alergii na vyjádření: „Tohle dříve nebývalo!“. Ano, spousta věcí dříve nebývala a teď je a spousta jiných bývala a už naštěstí není. Je potřeba vzít si z tradice to dobré, na to navázat, dívat se kolem sebe a dopředu a být adaptabilní. Složitě řečeno, ale od toho se odvíjí spousta každodenních praktických záležitostí, které ten orchestr a celé dění v něm někam posouvají: PR, propagace, dramaturgie, přístupné formy výchovy mladé a nejmladší generace atd. atd. Už dávno neplatí, že dobré umění se prodává samo. Je to komplex problémů, velmi úzce spolu souvisejících a bylo by to na dlouhé povídání. Rozhodně nám všem při jejich řešení pomůže - mnohdy navzdory vnějším podmínkám - optimismus a především humor, který jsme se ještě nenaučili v souvislosti s klasickou hudbou moc používat. Jakoby v této oblasti plné serióznosti byl téměř zakázán. Čekal jste, že třeba řeknu, že chci zvednout platy? Ano, to chci taky.

Jaké projekty Vás teď čekají?
Už jsem mluvila o celkovém prosincovém shonu. Hned po Novém roce nastane vlastně tradiční série Tříkrálových koncertů. Budou tři - v Praze, Hradci Králové a Pardubicích – tentokrát to vyšlo tak, že každý s úplně jiným programem a docela brzy po sobě, takže dost zkouškový kvapík. Pak se mi mezi standardními abonentními koncerty pro dospělé i pro děti teď např. vybavuje benefiční koncert ve Stavovském divadle, už zmiňovaná spolupráce s Plastic People v rámci Pardubického hudebního jara a vlastně celý tento festival, křest nového CD, které jsme natočili s Gabrielou Demeterovou, koncert na Pražském jaru v květnu… Vidím to živě, jak už při něm bude venku krásně. Už aby to bylo. Teď si ale všichni přejme krásný,
co nejklidnější předvánoční a vánoční čas a stejně tak příjemný i ten, který přijde po něm.